Když ti jeden pád na zadek změní život..

Kdo sleduje stories nebo celkově Instagram, tak už určitě tuší, o čem tenhle nebo tyhle články budou. 

Byl krásný slunný květnový pátek roku 2016 a já vyrazila s Kubajszem na longobard. Vyrazili jsme na jedno malé PPP. PoPracovníPoježdění. Dorazili jsme na Slivenec, kde se dalo jezdit na nové silnici. Téměř nikdo po ní nejezdil, takže jsme neváhali a vyrazili směr rozpálenému asfaltu. Bylo krásně.. ♥

Tohle je jedna z fotek z osudného dne. :D

Po skoro 2 hodinách ježdění jsme zamiříli zpět k autu z opačného konce celé silnice a dali si poslední jízdu. Slovíčko poslední se mi stalo osudným a tahle moje poslední jízda byla opravdu poslední.. Během jízdy zpět k autu si vybavuji jen tři věci. První, že jsem si naplno užívala jízdu s rozpáleným sluníčkem v zádech. Druhou, že při pohledu na naše auto jsem si vzpomněla, kolik práce mě doma ještě čeká. Třetí, že jsem z ničeho nic dosedla na zadek tak moc, až to křuplo..

Svojí vlastní blbostí a nepozorností, kdy jsem přemýšlela nad prací, jsem nějak spadla. Jak vážně nevím. Nevím jestli jsem ztratila jen rovnováhu, jestli jsem najela na kamínek, nebo jestli někde nebyla nějaká díra. Vím jen, že jsem spadla a pěkně tvrdě.

Slzy v očích, tupá bolest a neschopnost cokoli říci následujících pár minut. Po chvíli jsem vstala a mávla nad tím rukou s tím, že to je prostě naražené. Co jiného taky. Na zadek jsme spadla už tolikrát …teď bych si právě za tenhle okamžik dala zpětně pohlavek. Moje druhá blbost během x minut.. 

Moc fotek z toho období nemám. Nebylo co fotit, tak budu přidávat jiné fotky. :) Tohle je například Slovinsko, kde mě i přes “dobrý” stav opět zradila noha a já měla několik bolestivých pajdajících chvil. (rok od pádu)

Během 14 dní se totiž z mého dost bolavého naraženého zadku vyklubalo neschopnost došlápnout na levou nohu a problém sedět/ležet/chodit. Nezbývalo tedy nic jiného, než nějak vyrazit do nemocnice a s kajícným výrazem přiznat tu onu osudovou poslední jízdu. Po dlouhém čekání, které v mém případě bylo ještě delší, jsem přišla na řadu. Pan doktor mě moc nepotěšil. Prý zaražené esíčko v kyčly a jediný způsob, jak to “opravit” je píchnout mezi ty kosti injekci s tekutinou, která je dostane od sebe. Procházka růžovou zahradou to teda nebyla. Bolelo to snad ještě víc, než samotný pád na ten můj blbej zadek. V tu chvíli jsem si v hlavě sama sobě hubovala, že já káča jsem na ten longboard lezla. No ale co, stalo se. Na rozloučenou jsem dostala 7denní prášky na bolest a bez obrázku za statečnost, jsem vyrazila svým pajdavým stylem chůze zpět domů… 

 …a tím bych pro dnešek tento první článek ukončila. ;)

 

Mějte se krásně a bacha na zadky! 

 

P.S.: Tyhle články jsou o tom, jak se někdy dokáže i z blbého pádu stát něco tak vážného, že Vám to rovnou dokáže překopat zbytek života. 

 

Comments

comments