Když ti jeden pád na zadek změní život … č. II

Story o tom, jak jeden pád na zadek, může změnit život… První část ZDE. 

Po návratu domů z nemocnice to bylo o chlup lepší. Prášky zabraly a já mohla trochu lépe „chodit“. Jenže, co čert nechtěl, s posledním práškem se vše vrátilo zpět. Bolest sice utlumit dokázaly, ale problém zůstal. Vrátila jsem se po týdnu do nemocnice, kde jsem dostala nový opich, který stále bolel jak prase a ani na podruhé to nebyla procházka růžovou zahradou. Dostala jsem i opět další 7 denní prášky na bolest + bederní pás, který mi laicky měl fungovat jako sádra. … Domů jsem odpajdala silně rozladěná a hlavou se mi honilo, jak tohle asi dopadne po dobrání posledního prášku z nového balení.. Nakonec jsem jim šanci ani pořádně znovu nedala a hned druhý den v pátek ráno jsem odjela směr Děčín za naším doktorem. Tohle si už totiž známost žádalo a nevyužít ji, tak bůh ví, kde bych teď byla.. 

Cullotes byly jediný kalhoty, kde nebyl poznat bederní pás pod oblečením.

Když na mě přišla řada a já vešla do ordinace k panu doktorovi, věděla jsem z pohledu, že je něco špatně. Moje pajdání bylo totiž tahání jedné nohy za sebou. Po shlédnutí rtg jsem dostala další opich, který ani do třetice opět nebyl procházkou růžové zahrady. Třetí během necelých 10ti dní a moje dvě zaražené kosti do sebe držely stále u sebe jak přibité. Kdyby to aspoň nebolelo jako čert… No co, dostala jsem nové prášky, abych se aspoň vyspala a kontrolu jsme dali hned po víkendu. 

Po víkendu při dopajdání do ordinace bylo z výrazu opět poznat, že stále všechno špatně. Dostala jsem neshopenku, rehabilitace, silné prášky na zánět a bolest + klidový režim. Můj klidový režim trval 3 měsíce. TŘI MĚSÍCE mi trvalo se znovu pořádně postavit na nohu. Tři ukrutné měsíce, kdy mi dojít si jen na záchod trvalo dobrou půl hodinu. O tom, že po hodině totálního vyčerpání z nasazení všech sil dojít si jen na záchod jsem pomalu mohla vyrazit znovu, tak o tom raději pomlčím. 

S koncem neschopenky jsme vyrazili v rámci mojí rekonvalescence k moři. Tam se to přeci jen rozhýbává nejlíp.

Po třech měsících nastalo září a já jsem se s panem doktorem dohodla, že ukončíme neschopenku a nohu zkusíme zatěžovat normálním režimem. Nebylo to jednoduché, ale bylo to potřeba. Ze začátku to bylo těžké víc, než jsem čekala. Dojít do práce bylo pro mě jako maraton. Cesta domů to samé. Po čase se to ale zlepšovalo a já v noze měla postupně větší a větší sílu. Nicméně bolesti zůstaly a po ránu byly nejhorší. Během dalších 3 měsíců jsem dochodila všechny rehabilitace a i přes přetrvávající bolesti mě doktorka na rehabilitaci zhodnotila jako úplně zdravou a možná tak trochu i za simulanta, protože přeci Vás něco nemůže bolet po 3 měsících rehabilitace… 

Nakonec mi to nedalo a na doporučení pana doktora z Děčína jsem se objednala na neurologii… Tam započal kolotoč, který celému problému dal úplně novou diagnózu. Nicméně o tom zas příště. 

Mějte se krásně a pozor na zadky, 

Comments

comments