Když ti jeden pád na zadek změní život.. č. III
Story o tom, jak mi jeden pád na zadek změnil život… Předchozí články zde: první & druhý .
Termín na neurologii jsem dostala hned na začátku roku, tedy 4.1.2017. Nevěděla jsem co čekat, nevěděla jsem zda to k něčemu bude, ale mávnout rukou nad těma bolestma jsem taky nemohla. Paní doktorka si nejprve vyslechla celý můj příběh o poslední jízdě na longboardu a následnému pokračování u doktorů. Vyslala mě na krev a na test reakce nervů v nohou, který měl prozradit více.
Test reakce nervů – popisuju to jak tatar, ale nevím jak jinak to popsat – bylo to, že jsem si lehla na břicho a do lýtek + prstů na nohou + okolo kolena mi byly zapichovány malinké jehličky, díky kterým se měřila reakce nervů na elektrický proud. Ve směs to nebyla zas tak hrozné, jak to zní. Zjsitili se otok na nervovém kořenu a opět jsem zamířila k paní doktorce. Nakonec jsem dostala napsané kapačky a hned od toho dne jsem každý ráno/ob den docházela na dávku zázraku, který měl snížit otok právě na nervovém kořenu a zároveň měl mi ulevit od bolesti. Musím říci, že to mělo i jiné bonusy v podobě nulových pytlů pod očima. Na to bych klidně docházila pravidelně jednou týdně. :D
Následující den jsem přišla na druhou kapačku mi bylo řečeno, že v krvi mi byla zjištěna pozitivní hodnota genu HLAB 27, která ukazuje závažnější problém a že musím na druhý odběr pro potvrzení. S vypsáním nové žádanky na krev jsem dostala i žádanku na magnetickou a začala se cítit dost pod psa. Ať lékaři chtějí nebo ne, když se zjistí nějaký průšvih, tak je to na nich poznat. Najednou se vše točí jen okolo Vás a i když nevíte, co přesně se děje, tak poznáte že se něco děje.
Ihned jak jsem vylezla z ordinace, tak jsem zavolala Kubovi. Uhuhlaně v pláči jsem přetlumočila co se děje a ať vygoogli co znamená pozitivní gen HLAB 27 v krvi. Bylo mi zle a chtěla jsem domů, ale smůla.
S potvrzených druhým testem krve a magnetickou jsem se konečně dozvěděla co se děje. Můj pád na zadek – přesněji úraz na pánvy, který nebyl jen v zaraženém esíčku do kyčle, ale v mnoho dalších problémech postupně odhalených – probudil „spící“ gen způsobující revmatologické onemocnění. S tímhle výsledkem jsem byla odkázána na revmatologii do Afidea na Chodově, kde si mě vezme pod sebe doktor a bude se mi věnovat po zbytek mého života.. S touhle informací jsem se už vůbec necítila dobře a ani ty nejvíc růžový brýle by nepomohly. Nejde ani popsat, jak strašně dokáže taková informace člověkem otřást. V takovou chvíli mohu doporučit jen jedno. Mít u sebe někoho blízkého. Stačí jen jeden jediný člověk, který Vás udrží nad vodou. Partner, rodič, kamarádka – kdokoli. A i když to ani pro něj nebude příjemné zjištění, tak i tahle věc se ve dvou táhne lépe, než jen v jednom. ♥
Další pokračování už z revmatologie příště.
